Pod kudlou pana Rozparovače

9. října 2011 v 20:31
V melancholicky laděném podzimu mě napadají různé věci. Vzpomínám si na filmy s historickou tématikou a přemýšlím nad tím, jak asi lidé v těchto dobách žili. Včera v noci jsem vzpomínala na legendárního Jacka Rozparovače. Přenáším se proto do ducha Viktoriánského Londýna a vžívám do hlavní hrdinky May, mající v této povídce dlouhé pole působnosti, nepřímo úměrné délce jejího života...
Tak tedy, pokud hodláte strávit pár miut vašeho zbytečného života nad touto povídkou, hodně štěstí...


Prohrábnu si tmavě hnědé lokny. Měla bych se umýt, nebo mě žádý zákazník nebude chtít a neštěkne po mě ani pes. Týden bez vody přeci jen udělal své. Na ubytovně, kde sdlím pokoj s několika dalšími konkubínami je to značně složité. Těžce si svým tělěm vyděláme na nájem, natož abychom splatili vodu a to ostatní.

Zabočím do další temné uličky, vedoucí do středu města. Pokud dnes nesplatím 2 pence mému pasákovi, nastanou mi opravdu těžké časy. Pár šrámu na obličeji by mi značně ztížilo práci. Některým zákazníkům to však nevadí. Zvláště potom těm upoceným, páchnoucím ničemům. Stačí jim mé hezky tvarované tělo a když ostatní není dokonalé, zhasne se svíčka.

Z depresivních úvah mě vytrhne vysoká postava muže. Málem do něj vrazím, ale na poslední chvíli se stačím zastavit. Halí ho černý elegantní plášť, na hlavě má posazený klobouk a vyfukuje kouř z cigarety, kterou svírá v pravé ruce.
Proberu se celkem rychle a neejsvůdnějším hlasem se optám: "Nehledáte spolčnost na dnešní večer, mladý pane?" usměji se a pohodím vlasy, dodajíce mým slovům na důrazu.
"Ano, přišla bys k chuti," zašklebí se.
"4 pence za noc, nebudeš litovat," šibalsky zamrkám dlouhými řasami, nadzvednu volány sukně a poodhalím nohu.
"Dám ti klidně 20, když budeš dobrá, pojď za mnou," vyzve mě bez většího zájmu, otočí se a dá se do kroku. Vydám se za ním a čas od času popobíhám, nestíhajíc mužovo rázné, rychlé tempo.

Zanedlouho dorazíme k sídlu na kraji města. Je obehnáno kovovým, vyumělkovaným plotem, za nímž se tyčí do výšky topoly a rozprostírá velká zahrada s jezírkem. Skvostný pohled. Muž otevře bránu a počká dokud nevstoupím. Nedůvěřivě ho následuji až do domu. Interiér je působivý. Krb, křesla v barokním stylu potažená nejlepším brokátem. Lustr s kapičkami. Velká okna směřují do zahrady. Opravdové umělecké dílo.

"Víno?" optá se po vstupu a nabídne mi z misky ovoce.
"Ano, děkuji," s vděkem přijmu dárek a labužnicky kuličky zhltnu. V Londýně je v tomto ročním období těžké sehnat hezké
ovoce a víno je jen výsadou bohatých.
"Posaď se, hned se vrátím," vybídne mě a já poslechnu. Dívám se do plamenů a přemýšlím, jak náročné mi to dnes zákazník
udělá. 20 pencí je mnoho peněz. 10 bych dala na nájem a za zbytek si koupila nové šaty.
Někam na chvilku zmizí a poté se vrátí s dvěma sklenkami červeného vína. Jednu mi podá.
"Až do dna," přiťukneme si a vyklopíme do sebe červenou lahodnou tekutinu. Najednou se mi však zatočí hlava a poslední,
co si pamatuji je naražení mé hlavy do opěrky křesla a mužův úsměv. V té chvilce mi ani nedojde, co se děje...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama